* 10. října 1930, Menin, Francie

Narodil jsem se 10. října 1930 v Meninu v západních Flandrech, na hranici mezi Belgií a Francií. Moji rodiče byli Francouzi. Většina mých předků byli drobní zemědělci. Můj otec byl elektrotechnik. Po třech letech vojenské služby a docela těžkých časech v první světové válce byl poslán svým zaměstnavatelem k práci na obnově elektrické sítě budov. Byl poslán do války znovu v roce 1939 a byl zajat.

Navštěvoval jsem školy ve Flandrech a pak francouzské základní školy, což znamenalo, že jsem překračoval hranici každý den. Pak jsem pokračoval ve středním a vyšším vzdělávání v různých městech. Během války se mi podařilo přežít bez úhony bombardování, i když někdy jen těsně. Válka mě naučila jíst to, co bylo, dodnes nejsem vybíravý jedlík, i když si rád zajdu na dobré jídlo. Mám-li být zcela upřímný, nebyl jsem skvělý student, a to ani v chemii. Vybral jsem si chemii spíše náhodou, protože jsem pevně věřil (a stále věřím), že se mohu podílet na práci, která má smysl.

Přijal jsem práci v průmyslu, ale skutečnost, že proces rozvoje spočíval především v kopírování toho, co již existovalo, bez možnosti objevování nových věcí, mne přiměly k rezignaci. Dalším důvodem byla skutečnost, že tento postoj byl velmi běžný mezi manažery. Bojí se čehokoliv nového: "Dělej, co všichni ostatní, a změň tak málo, jak jen je to možné. My víme, že to bude fungovat". To je opak mého způsobu myšlení. Existuje určité riziko v tomto postoji, protože i sebemenší selhání je velmi vidět, ale stojí za to riskovat. Celý rozpor výzkumu obecně spočívá v tom, že musíme začít s poznatky svých předků, ale musíme být schopni se od nich odchýlit "v pravý čas".

Připojil jsem se k Institut Français du pétrole v roce 1960. V témže roce jsem se oženil a v průběhu času jsme měli dva syny a pět vnuků.

Ropný průmyslu v podstatě používá heterogenní katalýzy: krakování, reformováním, hydrodesulfuraci, hydrogenaci atd., ale to nebylo to, co mě zajímá. V té době se ve Francii ve výzkumu chemie koordinačních a organokovových sloučenin nebo v homogenní katalýze přechodných kovů neobjevilo nic převratného. Byl jsem fascinován úspěchy v Itálii (G. Natta), Velká Británie (J. Chatt), Německo (na Max Planck Institutu v Mülheimu) a ve Spojených státech. Výsledkem tohoto mého zájmu bylo, že jsem se nevědomky stal francouzským specialistou v těchto oborech.

To byl důvod, jak jsem se dostal k vývoji v oblasti homogenní katalýzy. Jeden postup používá nikl-katalyzátor. V současné době existuje 35 zařízení v provozu (z toho 18 v USA), s kombinovanou roční produkcí 3,5 milionu tun, využívajících tento typ katalýzy. To bylo první praktické použití koordinace katalýzy v rafinaci.

Druhý proces je založen na použití katalyzátoru na bázi titanu. V současné době existuje 20 zařízení provozovaných po celém světě, s kombinovaným výkonem 400 000 tun ročně. Další jsou ve výstavbě, odhadovaný celkový výkon bude přes 0,5 milionu tun ročně.

Práce v aplikované chemii mě naučila, je potřeba absolutní solidarity mezi výzkumnými laboratořemi. Není žádný rozdíl mezi základním výzkumem a aplikovaným výzkumem. I když je to můj názor, založený na osobním vkusu a na zkušenostech z práce v této oblasti, není nutné, aby to byla obecná pravda přijatelná pro všechny.