* 16. 6. 1897 Berlín, Německo

+ 1987

G. Wittig studoval na univerzitě v Marburgu, zde se také habilitoval a působil v letech 1932 až 1937. Působil také ve Freiburgu a v roce 1937 se stal ředitelem ústavu v Tübingenu. Z tohoto období pocházejí nejvýznamnější Wittigovy práce. Je autorem učebnice „Textbook of Stereochemistry“ a „Metalloorganic and Carbanion Chemistry.“ Stal se členem řady chemických společností a akademií věd, nositelem mnoha vyznamenání a čestných doktorátů.

V Tübingenu Wittig zjistil, že účinkem fenyllithia na alkylbenzylétery vznikají alkylfenylmetanoly. Tato reakce je známa jako Wittigův přesmyk.

V roce 1953 se Wittigovou a Ceisslerovou zásluhou ukázalo, že z fosfoniových solí snadno získatelné alkylidentrifenylfosforany reagují s aldehydy. Pro organickou syntézu to znamenalo možnost připravit prakticky každou nenasycenou sloučeninu a to + spolupůsobením různých ketonů a aldehydů s vhodně substituovaným činidlem.

Postupně vznikly nové varianty Wittigovy reakce: Wittigova-Schloesserova a Hornerova-Wittigova. Tyto reakce byly využity k syntéze řady přírodních látek, vinyléterů, thioéterů, kumulenů, Schiffových zásad atd.

Později studuje Wittig reakci karbenů s dvojnou vazbou. Tyto látky jsou velmi reaktivní sloučeniny vznikající např. fotochemickým rozkladem diazosloučenin.

Nobelova cena za chemii byla v roce 1979 udělena G. Wittigovi za přínos k určení organické syntézy. Tato pocta byla udělena též H. C. Brownovi, jehož příspěvky k tomuto tématu byly sice odlišné především svým zaměřením, ale měly některé znaky společné. V obou případech jde o využití elementorganických sloučenin (tj. látek, které mají kromě uhlíku v řetězci cizí prvek) a v obou případech je podmínkou úspěchu aprotické prostředí (v němž se nevyskytují snadno štěpitelné protony). Jsou to tedy cesty, kterých příroda nikdy nevyužívá, přesto však právě pro syntézu přírodních látek v laboratoři mají tyto metody význam největší.