* 28. 2. 1901 Portland, USA

+ 19. 8. 1994 Kalifornie, USA

L. C. Pauling studoval nejen přírodní vědy, ale také filosofii a klasickou literaturu. Později se na Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně věnoval výhradně přírodním vědám. Zde také získal doktorát nejen z chemie, ale také z fyziky a matematiky. Ve zmiňované Pasadeně pracoval čtyřicet let nejdříve jako profesor a později jako vedoucí katedry chemie a chemického inženýrství.

Ve své vědecké práci se zabýval především studiem chemické vazby, mezomerie a rezonance. Zformuloval pravidla podle nichž se ionty formují do krystalických struktur.

Zabýval se také řešením homeopolárních vazeb při kterém využil kvantovou teorii. Pauling však zasáhl také do oblasti biochemie, kde zkoumal strukturu molekul bílkovin a podal výklad prostorové stavby bílkovin s uspořádáním peptidového řetězce ve tvaru šroubovice. Rozšířil také teorii imunity a zkoumal tvorbu protilátek v živých organismech.

Velice známý se stal Pauling ještě před udělením Nobelovy ceny za chemii, a to aférou s Oppenheimerem, ve které se postavil na stranu Oppenheimera, který hovořil o nesmyslnosti vyvraždění japonského obyvatelstva v Hirošimě a Nagasaki. Z tohoto důvodu se také Pauling dostal do nemilosti americké vlády. Tento významný americký chemik jako první vystoupil s protiatomovou kampaní na vědeckém základě.

Upozornil na nebezpečí radioaktivního záření vznikajícího při pokusech s jadernými zbraněmi nejen pro současnou generaci, ale také pro generace budoucí. Byl iniciátorem výzvy vědců z celého světa za zastavení pokusů s jadernými zbraněmi v roce 1958.

Kromě Nobelovy ceny za chemii získal L. C. Pauling v roce 1962 také Nobelovu cenu za mír.Tato druhá Nobelova cena byla Paulingovi udělena především za kampaň za zákaz pokusů s jadernými zbraněmi.

Pauling se uvědomil zásadní roli vodíkové vazby a dalších slabých molekulových interakcí při utváření struktury makromolekul. Roku 1948 popsal gen jako dvě komplementární jednotky spojené slabými silami, jakými jsou vodíkové vazby. I když neuspěl při řešení struktury DNA, Watsonův a Crickův úspěch vděčí v mnohém Paulingově metodice.