| V roce 1936 byla P. J. W. Debyovi udělena Nobelova
cena za prohloubení poznatků o stavbě molekul studiem
dipólových momentů a rentgenové a elektronové difrakce
v plynech.
* 24. 3. 1884 Maastricht, Nizozemí
+ 2. 11. 1966 Ithaca, USA
P. J. W. Debye prožil celý svůj život v Německu a ve Spojených státech.
Studoval elektrotechniku v Cáchách a po skončení studia zde působil jako asistent.
V roce 1911 se stal profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Curychu, v Utrechtu,
v Göttingen, v Lipsku a také v Berlíně. Byl ředitelem Ústavu obecné fyziky
a také vedoucím Ústavu císaře Wilhelma.
Když byl za druhé světové války požádán,
aby se přihlásil za Němce nebo aspoň zveřejnil nějaké pronacistické publikace,
odmítl a odešel do Spojených států.
Debye zkoumal difrakci světla a vypracoval teorii měrných tepel krystalů.
Dobře známá je Debyova teorie dielektrika, jejímž základem je představa o molekule
jako pevném dipólu.
Při zkoumání struktury látek našla praktické uplatnění tzv. Debye-Scherrerova metoda,
týkající se rentgenových paprsků v krystalickém prášku a kapalinách.
V roce 1911 zdokonalil představu o poklesu měrného tepla tak,
že připsal každému z vlastních elastických kmitů tuhé látky energii.
Mezi jeho další vědecké práce patří vypracování teorie normálního Zeemanova jevu,
dále Comptonův efekt a mnoho dalších.
Velmi významné pro fyzikální, ale také teoretickou chemii byly jeho poznatky
o struktuře molekuly.
|