* 12. 12. 1866 Mülhause, Německo

+ 15. 11. 1919 Curych, Švýcarsko

Werner studoval na školách ve svém rodišti a během vojenské služby navštěvoval přednášky na technice v Karlsruhe. Technickou chemii studoval na technice v Curychu a po skončení studia zůstal na této škole pracovat jako asistent. Na technice později získal doktorát a pak odchází na studijní cestu do Paříže k francouzskému chemikovi M. P. Berholetovi. Po návratu z Paříže se stal docentem na technice ve výše zmíněném Curychu a od roku 1895 zde působil jako profesor anorganické chemie.

Zabýval se problémy valence, teorie afinity a prostorové izomerie derivátů benzolhydroxamové kyseliny. Jeho práce o prostorovém uspořádání atomů v dusíkatých molekulách byly v této době první svého druhu a znamenaly výrazný pokrok v rozvoji anorganické chemie.

Do této doby byla známa jen prostorová stavba sloučenin uhlíku. Alfred Werner vydal v roce 1896 publikaci o problematice konstituce anorganických sloučenin, ve kterém rozlišoval hlavní a vedlejší valenci, a vytvořil novou systematiku a nomenklaturu komplexních sloučenin.

První teorii koordinačních sloučenin vypracoval právě Werner, což lze zařadit k jeho nejvýznamnějším pracím.

Koordinační sloučeniny jak dnes už s jistotou víme (díky rentgenové spektrální analýze) jsou složené z jedné nebo několika jednotek, komplexů, které jsou zase složeny z komplexotvorného atomu, tzv. centrálního atomu, kolem něhož se shlukuje několik atomů, nebo atomových skupin - iontů nebo molekul.

Největší Wernerovou zásluhou o rozvoj anorganické chemie bylo, že do ní zavedl poznatky stereochemie, kterou založil a rozvíjel van´t Hoff. Tento postup A. Wernera znamenal převratný čin a přispěl k rozvoji anorganické chemie novými podněty.