* 31. 1. 1881 New York, USA

+ 16. 8. 1957 Falmouth, USA

Irving Langmuir žil nejdříve s celou rodinou v New Yorku, pak se však na tři roky přestěhoval do Francie a proto střední školu navštěvoval nejdříve v Brooklynu a později v Paříži. Po návratu do Ameriky studoval na různých vysokých školách, ale diplom získal v roce 1903 na báňské fakultě Columbijské univerzity.

Langmuir byl všestranně nadaný a tak se opět ocitá v Evropě, aby zde studoval u Nernsta na univerzitě v Göttingen fyzikální chemii.V roce 1906 se vrátil do Spojených států, kde se stal profesorem chemie v Stevensonově technologickém ústavu v Hobokenu. Později se stal ředitelem výzkumné laboratoře General Electricity Company v Schenectady.

Langmuir studoval atomový i molekulový mechanismus chemických a fyzikálních povrchových jevů. Molekuly v povrchových vrstvách tuhých látek a kapalin jsou z hlediska potenciální energie v jiném energetickém stavu než molekuly pod povrchem, v důsledku čehož se povrchové vrstvy vyznačují přebytečnou povrchovou energií.

Langmuir objevil základní poznatky o vlastnostech absorbčních polí na povrchu, objevil i povahu elektrických výbojů ve vysokém vakuu a v plynech při nízkém tlaku. Podle svého objevitele byl pojmenován i známý Langmuirův efekt, což je jev, při kterém se plyny v kontaktu se žhavícím kovovým povrchem mění v ionty.

Jeho poznatky umožnily zkonstruovat žárovku plněnou plynem, což umožnilo konstrukci i velmi malých osvětlovacích těles. Rozpracoval proces sváření kovů s vysokým bodem tavení pomocí plamene jednoatomového vodíku, který je známý jako Langmuirův plamen.

Zabýval se také studiem radiotechniky a objevil kenotron, tyratron a v roce 1916 zkonstruoval rtuťovou difúzní vývěvu.

Irving Langmuir byl vědec všestranného zájmu, v jeho osobě se prolínaly vlastnosti fyzika, chemika a elektrotechnika. Největší význam pro chemii však přinesl jako tvůrce nové oblasti fyzikální chemie - chemie povrchů.