* 19. 2. 1859 Schloss Wijk, Švédsko

+ 2. 10. 1927 Stockholm, Švédsko

S. A. Arrhenius patřil k nejvšestrannějším vědcům konce 19. a začátku 20. století. Jeho nadání se projevilo již v dětství, neboť S. A. Arrhenius uměl již jako tříletý číst a počítat.

Jeho otec byl zeměměřičem a později správcem univerzity v Uppsale, zde také jako sedmnáctiletý začal S. A. Arrhenius studovat. Zpočátku studoval matematiku a chemii, později ještě také fyziku, současně pracoval v laboratoři švédské akademie věd.

Po skončení studia odešel do Rigy k Ostwaldovi, kde byl docentem na technice. Od roku 1884 byl docentem na univerzitě v Uppsale. Pak byl jako stipendista znovu v Rize u Ostwalda, ve Würzburku u Kohlrausche, ve Štýrském Hradci u Boltzmanna, v Amsterodamu u van´t Hoffa a v Lipsku opět u Ostwalda. Od roku 1887 byl profesorem na univerzitě ve Stockholmu a později jejím rektorem. V roce 1909 se stal ředitelem Nobelova ústavu fyzikální chemie.

Podstata jeho teorie elektrochemické disociace z roku 1882 spočívá v tom, že látky jejichž roztoky se chovají jako elektrolyty, se při rozpouštění rozpadávají na ionty.

Tyto ionty nesou elektrické náboje, jedny kladné, jedny záporné, roztoky se tak stávají vodiči elektrického proudu právě tehdy, obsahují-li ionty. S větším počtem iontů pak roste vodivost elektrolytu.

Přestože ve 20. století vznikly dokonalejší představy o roztocích, které braly v úvahu i slučování s molekulami rozpouštědla a vytváření tzv. solvátů či hydrátů, Arrheniova teorie přesto vytvořila základy elektrochemie, a zde tak sehrála významnou roli ve vývoji vědy.

Arrhenius se však nezabýval pouze problémy chemie, studoval také astronomii a astrofyziku, především otázky teploty planet a vývoj nebeských těles.